Moje Jugoslávie - ukázka z knihy

“A? Co bys ode mě chtěl?”

“Nic. Chtěl jsem se jen s někým rozloučit.”

Pokusil jsem se aspoň tentokrát zůstat netečný, ale nepodařilo se mi to. Úplně nezávisle na mé vůli ve mně jeho slova vyvolala dojetí. Cítil jsem vinu za ty nechtěné pocity a chtěl jsem se mu pomstít, naštvat ho, dotknout se ho, napadnout ho, něco, cokoli. Ale nedokázal jsem to. Mlčel jsem a pil. Sám sobě jsem připíjel na nedostatek odvahy postavit se válečnému zločinci, který seděl u mého stolu, ale Nedeljko se nejspíš ze zdvořilosti tvářil, že si ničeho nevšiml. Víno jen o to víc snížilo mou schopnost koncentrace a už nemělo smysl pokoušet se číst v jeho tváři. Zůstala mi jen slova.

“Víš..., ta těla na fotce, kterou ti ukázal Brane... Ta těla, před kterýma stojím... Doufám, že víš, že jsem je na tu hromadu nenaskládal já. Já jsem je jenom našel. A pak jsem tam stál a díval se na ně a vzpomněl jsem si na příběh svýho táty... a hromadu, na který byla těla jeho, mojí, tvojí rodiny. Stál jsem tam a všechno tohle mi běželo hlavou. Celej můj život. Celej ten náš prokletej osud. A pak jsem pochopil, jak jsem já..., jak jsme my všichni malí a nevýznamný a jak je všechno tohle, co se já snažím odehrát, ve skutečnosti nesmyslný a zbytečný. Protože si život s náma celou dobu jenom hraje. Tak to zkrátka muselo bejt. To byl ten dávno plánovanej rám a já jsem se jen měl do tý scény postavit. Všechno pro mě už bylo dávno daný. Nikdy tu nebyla žádná volba. Všechno to mně a nám všem bylo takhle souzeno. Je to osud. Osud.”

“Amen.”

Víno ze mě konečně promluvilo a byl jsem na sebe hrdý. Takový jsem si přál být. Drzý, cynický, bezohledný, zlostný. Vyprázdnil jsem další sklenici, zavolal číšníka a objednal ještě celý litr spojeneckého batalionu. V tomhle jsem totiž nad sebou definitivně zlomil hůl a smířil jsem se s tím, že ten večer ze mě jedině alkohol vymáčkne ta správná slova. (…)

“Nemůžu tomu uvěřit.”

“Čemu?”

“Ty sis mě zavolal až sem, abys mi věšel na nos tyhlety bulíky o osudu.”

Konečně jsem se mohl pustit do útoku, který jsem plánoval od samého začátku, ale na který jsem ve střízlivém stavu nedokázal sebrat dost odvahy. Až opilý jsem byl dost bezohledný, aby mi Nedeljko a jeho pocity byly úplně ukradené. Konečně jsem přestal vidět svého tátu a začal účtovat s válečným zločincem před sebou. (str. 251 – 253, zkráceno)